Crossroads #1 - Nemúza

Ahoj čtenáři i nečtenáři! 

Ať už jste na můj blog zabloudili jakkoli, tak vás tu vítám při mé tvorbě. Rozhodla jsem se udělat takovou menší sérii článků s názvem crossroads (v překladu křižovatky), kde bych se s vámi chtěla podělit o mé aktuální pocity, problémy a podobně, ale zároveň bych to chtěla nějakou příjemnou formou propojit i s mými zájmy a tvorbou. Takové aktuální výtržky a ochutnávky z mého záživného bytí. Chápete? Prostě takový mišmaš. Asi se do toho rovnou dáme.

V poslední době jsem měla hodně velký problém v tom najít si vlastně něco, pro co bych chtěla dál žít. Takový ten vyšší smysl, význam, důvod, kvůli kterému každý den vylezete z postele. A bez něj jste prostě bezvýznamná nula, která jen tak jakoby přežívá a tak bloudí po tom světě a neví coby. Takže pokud to poslání nebo cíl nemám, tak se cítím emočně obrovsky na dně a k ničemu. Sice nemůžu s hrdostí všem oznámit, že jsem to našla, ale jsem na počátku té cesty hledáním, tedy alespoň myslím. Rozhodně jsem si nastavila určitý režim a pořádek a to mě nutí něco dělat, i přestože bych se

nejradši zahrabala do peřin a už nikdy nevylezla. Kdo ale tohle taky nezažívá, že jo.

Poslední 2 měsíce byly vážně hektický a bacha, tohle slovo nepoužívám zas tak často. Takže ano, myslím to opravdu vážně. Zvládla jsem totiž začít zkouškový na výšce, udělat jednu zkoušku, jednu zkoušku neudělat, rozhodnout se ukončit studium, nejít na žádný další zkoušky, najít si práci, ukončit studium, přestěhovat se z kolejí domů, přestěhovat se do Prahy, nastoupit v práci. Ano, a to beru v potaz jen fyzický věci, o psychice bych radši ani nezačínala. Co mě ale ještě do konce tohohle měsíce čeká? No, vybrat si školy, kam bych chtěla a poslat přihlášku. Držím sama sobě palce.

Ale tak, aby to nevypadalo, že si furt jen stěžuji, tak ty moje uplakané slova uzavírám a otáčím na veselejší kapitolu. O víkendu jsem měla v práci volno, tak jsem jela domů a bylo to úžasný. Vytáhla jsem foťáček a udělala pár snímků mých psíků, prostě zvířata jsou často mnohem fotogeničtější než lidé, no ne? A 100% roztomilejší.

"Ani dítě, sotva dospělá,

Růže polokvět,

Cestu svojí hledala,

Skrze celý svět.

Celosvět teda na dlani,

Spíše než jo ne,

Dlaň na světě to ne ani,

Hledá sama se.

Bloudí ta duše nesmělá,

Svůj úkryt hledajíc,

Schovat se ale nechtěla,

Čím míň, tím chtěla víc."

Že by to bylo vše? Asi ano, posledních pár dnů opravdu nebylo moc kreativních. Dvě depresivní básničky a tři fotky. Takže opravdu, nemám žádnou múzu, ale to nevadí, na lepší dny se svítá.

Mějte se krásně!